Když jsem chtěla začít psát text pro tuto sekci, musela jsem si položit existenciální otázku: Kdo jsem?
Mohla bych vám říct, že jsem etolog, zabývající se personalitou u zvířat a konzistencí chování. Že cvičím a vystavuji lovecké psy. Že jsem bývala skautkou (pokud něco jako bývalý skaut existuje – o čemž nejsem přesvědčená). Že miluji čokoládu a rooibos a podzimní listí. Ale to vám vlastně o mně moc nepoví.
Také bych vám mohla říct, že bych chtěla studovat v Havraspáru, být rohanskou štítonoškou nebo dvořankou na Cair Paravel. Že bych chtěla navštívit uličky Ketterdamu a zničit Hvězdu smrti a stát se Přemožitelkou upírů. To už vám prozradí víc.
Ale jen jediná věc mě provází celým životem, od té doby, co si pamatuji, až dodnes, a nikdy mě tak docela neopustila.
Psaní příběhů.
Lze jen těžko určit kdy a jak jsem začala psát. Daleko jednodušší je odpověď na otázku, proč jsem nepřestala. Když jsem si jako patnáctiletý žabec, který si myslel, že spolkl veškerou moudrost světa, zakládala blog, netušila jsem, kam to všechno povede. Když jsem o pár týdnů později narazila na povídkové blogy (tehdy v drtivé většině věnované fanfiction ze světa Harryho Pottera), napadlo mě, že bych tedy taky mohla přidat to veledílo, které mi vznikalo v počítači a které mělo způsobit revoluci na literární scéně.
Jak už to tak bývá, nezpůsobilo. Jedině že by snad nastavilo novou laťku pro nejhorší fantasy všech dob. A ani na to nebylo dost originální. Stalo se ale něco jiného. Začala jsem komunikovat s lidmi s podobnými zájmy a to mě motivovalo nejen psát dál, ale i se zlepšovat. Následovaly další a další příběhy a další a další světy. Doba gymnaziálních studií se nesla ve znamení hurikánu nápadů, dobrých i špatných, ale především početných. Hurikán nicméně uťal přechod na vysokou školu, spojený i se změnami v osobním životě. Několik let jsem si psala ve vlastní bublině jen do šuplíku. Přesto tahle léta nepovažuji za promarněná, protože jsem dělala to nejpodstatnější pro tvorbu – žila jsem. Objevila jsem spoustu nových věcí a zase jsem o trošku dospěla.
K psaní mě znovu přivedl až návrat Aldormy. Sdílený svět, který znamená nejen mnoho příběhů, do kterých jsem vložila kus srdce, příležitosti k rozvoji spisovatelských schopností, když se člověk musí držet předem daných mantinelů, ale především výborné spoluautorky, které mají po ruce povzbuzení i kritiku, podle toho, co je zrovna potřeba. Díky Aldormě jsem se pustila do přepsání některých starých příběhů.
Jenže když už jsem začala zpracovávat staré aldormské nápady, pokračovala jsem i některými vlastními. První z nich byl příběh, který bude mít vždycky výsadní místo mezi ostatními – Prokletý sníh (původně Krev na sněhu). A čím budu pokračovat? Citátem J.R.R.Tolkiena: Na těžkých nohou dám se vést k cestě větší, nežli znám, tam, kde se stýká mnoho cest. A potom kam? To nevím sám.