Na počátku byla mrtvá země a v ní žili Otec a Matka, ale dosud se nesetkali. Otec si ve své samotě vysnil vše živé na světě a vytvořil jejich podobu z hlíny – trávu, ovce, i vlky. Pořád to ale byly jen hliněné figurky, které se nehýbaly a nedýchaly. Až se pak jednoho dne setkal s Matkou. Ta viděla jeho dílo a zatoužila, aby se stalo skutečností. Věděla ale, že jen krev dává život, a tedy si sedmkrát vnořila nůž do těla, aby Otcovy výtvory mohly oživnout. Její oběť jim vdechla jiskru života. Tráva se zazelenala, ovce zabečely, vlci zavyli. Otec, když to spatřil tehdy rychle stvořil z hlíny ještě podobu Matky, a poslední záchvěv síly z její oběti přivedl zpět k životu ji samou.
Tak se pod korunami buků Matka zamilovala do Otce a on do ní a pojal ji za ženu. Jako svatební dar dala Matka Otci slunce, aby živilo dál její výtvory, a on jí daroval měsíc a hvězdy, aby svítily na jejich svět, když slunce musí odpočívat. Sedm nocí spolu leželi a z každé té noci porodila Matka jednoho syna a jednu dceru, kteří svými dětmi zaplnili svět. Jenže když ve světě vzkypěl život, přišlo s dobrým i to zlé. Lidé poznali bolest, únavu a zoufalství. Tehdy Matka stvořila své poslední dílo – Zámořské kraje, kam odvádí všechny, kteří si prožili svou míru utrpení. Tam se všechny duše znovu setkají v náručí Matky a navždy s ní zůstávají v zemi, kam strasti živých nedosáhnou. Od té doby Matka vládne nad Zámořskými kraji a Otec nad světem živých, i když se často navštěvují a oba se starají o své děti, ať jsou v jakémkoliv světě.